TOPlist Doporučené
rozlišení min. 1024x768
Fiskální politika

Jedná se o druhý nástroj hospodářské politiky, kterým je možné stimulovat agregátní poptávku snižením daní či zvýšením vládních výdajů na nákup statků a služeb -> zmenšování produkční mezery, snižování nezaměstnanosti a růst cenové hladiny. V opačném případě může být nástroji fiskální politiky vyvolána recese z obav před přehřátím ekonomiky -> pokles výstupu ekonomiky, růst nezaměstnanosti a pokles cenové hladiny.

Cílem fiskální politiky je, prostřednictvím daní a veřejných výdajů, působit na míru nezaměstnanosti a cenovou stabilitu.

Státní rozpočet(State budget, BS)

Státní rozpočet je centralizovaný peněžní fond, do kterého ekonomické subjekty přispívají státu na řešení tržních nedokonalostí.

Příjmy státního rozpočtu
Hlavní příjmovou složkou státního rozpočtu představují daně, dále cla, poplatky, příjmy z prodeje či pronájmu veřejného majetku. Daně představují v tržní ekonomice přibližně 90 % příjmů státního rozpočtu, a proto daně budou dále považovány za jediný zdroj příjmu.

Daň představuje transfer finančních prostředků plynoucích veřejnému sektoru od sektoru soukromého. Daň je povinná, nenávratná, zákonem stanovená a sankcemi vynutitelná platba, která je neúčelová a neekvivaletní. Neúčelovost znamená, že není určena na konkretní projekt, ale se stává součástí příjmů státního rozpočtu, ze kterého jsou pak vládní projekty a potřeby financovány. Neekvivalentnost daně znamená, že poplatník nemá nárok na protihodnotu odpovídající výši platby daně.

T (celkové daně) mohou být rozděleny na dvě složky, a to, autonomní daně (TA) - daně nezávislé na velikosti důchodu a indukovaná složka daní (tY) - vyjadřuje mezní sklon ke zdanění, velikost této daně je závislá na velikosti důchodu, jedná se o osobní důchodovou daň). .

T = TA + tY

Výdaje státního rozpočtu
Výdajovou složku státního rozpočtu tvoří transferové platby a vládní výdaje na nákup statků a služeb. Transferová platba (TR) představuje platbu státu jiným subjektům, která nepřináší žádnou protihodnotu například ve formě služby výrobního faktoru. Transferové platby zahrnují například platby invalidního či starobního důchodu, podporu v nezaměstnanosti a různé jiné sociální dávky. Vládní výdaje na nákup statků a služeb (G) jsou výdaje na nákup veřejných statků (výstavba dálniční sítě, školsví, zdravotnictví atd.).

Stav státního rozpočtu zjistíme, když od příjmů státního rozpočtu odečteme výdajové položky státního rozpočtu. Mohou nastat tři situace:

  • příjmy státního rozpočtu převyšují výdaje, T > TR + G --> přebytkový rozpočet
  • příjmy státního rozpočtu se rovnají výdajům, T = TR + G --> vyrovnaný rozpočet
  • příjmy státního rozpočtu jsou převýšeny státními výdaji, T < TR + G --> deficitní rozpočet
Stav státního rozpočtu závisí na velikosti reálné produkce ekonomiky. Jestliže dochází k růstu reálné produkce, příjmy státního rozpočtu rostou, výdaje jsou nezávislé na velikosti výstupu ekonomiky.

Stav státního rozpočtu


Sklon křivky státního rozpočtu závisí na velikosti mezního sklonu ke zdanění (čím vyšší, tím strmější sklon křivky BS). Poloha křivky státního rozpočtu je závislá na velikosti státních výdajů a autonomních daní (s poklesem státních výdajů a růstem autonomních daní se křivka BS posune nahoru).


Makroekonomické důsledky zdanění
Prostřednictvím daní je možné stimulovat agregátní poptávku. Pomocí fiskální politiky se ekonomika snaží o co nejmenší výkyvy v makroekonomických agregátech (inflace a nezaměstnanost). Výše zdanění má vliv na agregátní výdaje. Vysoká míra zdanění způsobuje pokles agregátní poptávky a také pokles disponibilních důchodů, což vede ke snížení spotřeby obyvatelstva. Dochází také ke snížení přílivu zahraničních investorů. Nízká míra zdanění má opačný účinek. Znamená to, že vhodným nastavením míry zdanění je možné ovlivnit míru inflace a nezaměstnanost.

Na základě toho, zda je či není změna v zdanění provedena na základně jednorázového rozhodnutí či není, se rozlišují automatické (vestavěné) a řízené (diskréční) stabilizátory.

Automatické stabilizátory
Automatickými stabilizátory jsou nástroje fiskální politiky, které po zavedení působí automaticky, nevyžadují tedy žádné rozhodnutí vlády. Dobrým automatickým stabilizátorem je osobní důchodová daň, u které je uplatňována progresivní sazba daně. V období konjunktury dochází k růstu osobních důchodů poplatníků, kteří se dostávají do vyšších daňových pásem tzn., že dochází k růstu příjmů veřejných rozpočtů. Podíl zdanění osobních důchodů roste a spotřební poptávka sníží tempo svého růstu v porovnání s národním důchodem. V období konjunktury má automatický stabilizátor zmírňovat růst agregátní poptávky a tedy zpomalovat růst reálné produkce. Naopak v období recese dochází k poklesu osobních důchodů a poplatníci se dostávají do nižších daňových pásem. Podíl zdanění osobních důchodů klesá. Nedochází k výraznějšímu poklesu spotřební poptávky a národního důchodu. Automatický stabilizátor napomáhá zmírňovat pokles agregátní poptávky a tedy i produkční mezery.

V období inflace znamená daňová progrese růst daňových příjmů a tedy snížení disponibilních důchodů, což vede ke snížení spotřebitelských výdajů. Dochází k poklesu agregátní poptávky, což omezuje růst cenové hladiny. V této situaci řeší vláda dilema, zda využít vliv daní na inflaci, anebo snažit se působit na negativní dopad inflace, která snižuje disponibilní důchody, zavedením indexace na daňová pásma a odpočitatelné položky. Při nezavedení indexace působí automatické stabilizátory jako tzv. fiskální brzdy. Naopak zavedení indexace snižuje účinek automatických stabilizátorů.

Automatickým stabilizátorem je také pojištění v nezaměstnanosti, transferové platby (pomoc rodinám s vyživováním dětí), které pomáhají vyrovnávat hospodářské cykly.

Automatické stabilizátory reagují na změny i v případě, když jsou žádoucí. Pokud dochází k růstu ekonomiky, je žádoucí růst agregátní poptávky, ale progresivní daň u osobních důchodových daní na ní působí restriktivně.

Řízené stabilizátory
Jedná se o účelně provedené změny v daňových sazbách. Změny daňových sazeb je možné použít ke stimulaci ekonomiky čí k její kontrakci. Snížení daňových sazeb brání poklesu disponibilních důchodů. Následkem je růst spotřebních výdajů, což dále vede ke stimulaci agregátní poptávky. Zvýšení daňových sazeb má opačné účinky. Tato stabilizační politika na rozdíl od automatických stabilizátorů trpí značnými nedostatky. Parlamentu často trvá, než prodiskutuje a uzákoní daňové změny (dochází k časovému zpoždění účinků za ekonomickou situací).

Časové zpoždění probíhá ve třech fázích:
  • v první fázi dochází k časové prodlení od vzniku nežádoucí změny v ekonomice, až po její rozpoznání - informační zpoždění,
  • ve druhé fázi vzniká další časové prodlení od doby rozpoznání nežádoucí změny, až po její uzákonění. Záleží na rychlosti rozhodování - politické zpoždění,
  • v poslední fázi dochází časovému prodlení od doby provedení změny v daňových zákonech až po dobu, kdy změny v daních začnou působit. Jaké účinky mají provedené daňové změny je možné zjistit, až po výběru daně - reakční zpoždění.
Cíle fiskální politiky


Nahoru



Seznam použité literatury

SAMUELSON, P. A. a NORDHAUS, W. D. Ekonomie. 13. vyd., Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995, 1011 s. ISBN 80-205-0494-X.

RUSMICHOVA, L. a SOUKUP, J. a kol. Makroekonomie. 5. vyd., Praha: Melandrium, 2002, 167 s. ISBN 80-86175-24-3.

© 2006 created by Radek Pavelka